Miroslav Etzler šokuje: "Vánoce trávím s gayi!"

Mirku, Kdy zpravidla začínáte s přípravami na vánoční svátky?
"Vánoční svátky prožíváme úplně jinak, než je běžné. Pro nás to nikdy nebyla taková ta konzumní záležitost. Dárky moc nepěstujeme, většinou si třeba napíšeme nějakou povídku nebo básničku, namalujeme obrázek. Jedeme někam do přírody, dáme zvířatům nějaká jablka, mrkev, zobání. Vždycky spíš hledáme cestu, aby nám spolu bylo dobře, než abychom z toho udělali obžerství a hromadění nesmyslných věcí, které jsou druhý den staré... "

Nakupujete dárky promyšleně a dlouho dopředu, nebo je sháníte na poslední chvíli?
"Vánoce pro mě měly a mají – byť jsem ateista - přeci jen duchovnější rozměr, než aby to byla záležitost shánění něčeho konkrétního. Když člověk vidí třeba nějakou hezkou knížku, tak koupí knížku, ale opravdu to neprožíváme tak, že bychom utráceli horentní sumy za dárky..."

Zmínil jste knihy. Máte nějakého oblíbeného autora?
"Mám doma knihovnu, která má přes osm tisíc svazků. Já jsem šílený čtenář... (úsměv). Čtu všechno možné – knihy od různých afrických spisovatelů, ruskou literaturu od Puškina po Dostojevského, ale i moderní autory. Mám rád také třeba současnou belgickou literaturu... "

Kdo u vás v rodině peče vánoční cukroví? Kolik druhů míváte?
"My vánoční cukroví nepečeme. Máme maminku od mé ženy, která nám každoročně dává vánoční cukroví, ale většinou ho v březnu nasypeme ptákům... Neděláme ani ty tradiční vánoční pokrmy – salát, kapra. Vždycky si na internetu najdeme nějaké vánoční jídlo, které jí třeba křesťanská komunita v Kongu, a to si třeba uděláme... Většinou zveme lidi, kteří jsou sami. Vánoce jsme trávili například s přáteli gayi, kteří neměli rodinu, nikoho... Je to spíš o povídání, o nějaké procházce, o tom, aby nám bylo zkrátka dobře..."

Jak u vypadá Váš Štědrý den, ev. Silvestr, Nový rok?
" Štědrý den jsem zmiňoval, Silvestr a Nový rok – často jezdíme na Vánoce úplně mimo republiku. Před třemi lety jsme strávili velmi krásný Štědrý den i Nový rok ve Vietnamu, kde je fascinující to, že je tam celá řada náboženství – od hinduistů, muslimů, Židů až po křesťany... Mile nás překvapilo, jak jsou ti lidé různého vyznání k sobě tolerantní. Tam jsem si také všiml, že ty Vánoce jsou spíše o objetí, pohlazení, chycení se za ruku, než o těch darech. Samozřejmě – ta komerce je už i tam, všichni ti Santa Clausové a podobné příšernosti, ale přeci jen si myslím, že je to tam vnímáno jako duchovnější svátek než v Evropě. "

Dodržujete nějaké tradice, zvyky? (Věříte na vánoční pověry, dáváte si novoroční předsevzetí, připravujete zvláštní/tradiční pokrmy či pochutiny?...)
"Jako dítě jsem tyhle věci miloval. Moji rodiče to dokázali vždycky velmi pečlivě připravit. Na Ježíška jsem věřil do svých snad devíti let (úsměv). Těšili jsme se, byli jsme nervózní, to bylo krásný... ale mé děti už po tom vlastně ani tolik nabaží. Jsou radši, že jsme spolu a máme konečně čas na to, poslouchat jeden druhýho, což je moc důležitý..."

Míváte živý stromeček, nebo dáváte přednost umělému?
"Pokud jsme mívali stromeček, byl to stromeček nazdobený v přírodě. Donesli jsme tam mrkve, jablka, takové ty koule pro ptáky – se zrním a z loje, aby si ty sýkorky taky něco užily (úsměv)... Vždycky mi bylo líto těch hromad stromků, které se řežou jen na to, aby se za tři týdny vyhodily. Když jsem měl úplně malé děti, kupovali jsme živý stromek, to ano, to si pamatuju... Teď nemíváme – kromě těch v přírodě – žádný. Na zahradě máme asi šest jehličnanů, vždycky na to naházíme něco na zobání. Strašně krásný je dívat se v zimě na jehličnany obsypané ptáky... (úsměv)."

Na jaký dárek nejraději vzpomínáte? Jaký si přejete (očekáváte) letos?
". Vzpomínám si, že jako dítě jsem třeba dostal autodráhu – to pro mě tehdy byla pecka... (úsměv).
Pamatuju, že jsme s bratrem, abychom mohli rodičům kupovat nějaké dárky, vozili papír do sběrných surovin. Měli jsme už nějaká vytipovaná místa, kde nám vždycky dali nějaké kartony, nebo něco takového... V Ostravě byl Tuzex, a tam měli vždycky kartonů hodně. Jednou nám tam dali štos nějakých časopisů. Vezli jsme to do sběru a předtím si ty časopisy prohlíželi. V jednom z nich bylo zastrčených dvě stě bonů, což byly tenkrát obrovské peníze... Tatínek od nás obvykle dostával žiletky a maminka voňavku, která stála nějakých čtrnáct korun. Tehdy jsme jim za těch dvě stě bonů nakoupili dárky.

Pamatuju si, že i tehdy, z pozice dítěte - mně bylo tehdy jedenáct, dvanáct let – to byl pro mě strašně krásný pocit, když oni tam měli takhle krásné, velké a cenné dárky...
Ale to tak má nastavené asi každý člověk, že daleko raději dárky dává než dostává... Já ani nevím, jak na to někdy reagovat. Když dostanu něco opravdu hezkého, tak mě to spíš dojme, než abych se opravdu radoval. Je hezký, když na sebe lidí myslí. Myslím si, že když dáte najevo někomu, že toho druhého potřebujete, nebo když ten druhý dá naopak najevo, že potřebuje vás, to je ten největší dárek... "

Autor: Zuz, foto archiv