Dříve jsme se očichávali, dnes se líbáme. Máme důkaz!

V úterý 14. února se zřejmě bude v západní kultuře líbat více lidí než obvykle. Polibek se stal symbolem lásky i přátelství, záleží na jeho podobě. Ovšem líbání je aktivita velmi mladá a nepříliš smysluplná. Původně se totiž lidé jen očichávali, aby zjistili o sobě co nejvíce informací. Jedinci, kteří si totiž voněli, byli velmi vhodní pro páření a smíchání genů. Jejich potomci byli totiž zdravější a silnější. Až později se začaly přikládat rty. A jednou někdo propojil i jazyky.

„V určitou chvíli to lidem sklouzlo a spojily se rty a najednou si lidé uvědomili, že je to příjemnější. Dostanete z toho mála mnohem víc,“ tvrdí antropolog Vaughn Bryant z Texas A&M University.

Dříve se lidé spíš jen očichávali, protože z pachu dokázali odhadnout náladu, zdravotní stav i společenské postavení. „Lidé si brázdili tváře nosy, protože na obličeji máme pachové žlázy, a časem se místo otírání nosu o tvář začaly otírat rty, tak vznikl společenský pozdrav polibkem,“ tvrdí antropoložka Sheril Kirshenbaumová z University of Texas.

První popis romantického polibku jako součásti lidské sexuality uvádějí tři tisíce let staré indické texty. Z Indie se polibek rozšířil na Blízký východ a podle některých historiků byl propagátorem líbání Alexander Veliký, jenž se líbal se svým milencem, když toto chování pozoroval v Indii. Začal ho pak šířit ve své vlasti. V antickém Řecku se pak líbali muži, kteří si tak projevovali loajalitu, dávali najevo svůj status a zdvořilost. Muži sobě rovní se mohli líbat na ústa, ale podřízení směli na tvář, hlavu, ruku, nohu či brnění. Líbání se snažili zakázat a vymítit křesťané, kteří dokonce panny strašili tím, že po polibku otěhotní. S kolonizací se líbání rozšířilo v devatenáctém století do celého světa. V mnoha oblastech naší planety vnímali domorodci líbání bělochů za něco odporného. V Japonsku bylo líbání ostudnou aktivitou ještě do poloviny minulého století.

Autor: hans, Famous
Foto: Thinkstockphotos