Co už je v sexu „nenormální“?!

Velikost textu: AAA

1. 9. 2016

Ani vědecká sexuologie a psychologie se dodnes nezbavila přílišné patologizace lidského chování, kterou do těchto oborů zavleklo náboženství a konzervativní morálka. Mnozí vědci pod vlivem vlastní víry a přesvědčení nesprávně posuzovali a někdy i posuzují to, co je v sexu normální s ohledem na frekvenci pohlavních styků. Normální je mnohem víc, než si lidé často myslí. Co neodpovídá normě konzervativního náboženství či myšlení, může být zcela normální z hlediska fyzického a mentálního zdraví člověka. Problematické je pouze to, když jedinec svůj sexuální život nedokáže ovládat.

Tedy problém nastává tehdy, když sex ovládá jedince a nikoli jedinec svůj sexuální život.

Přílišná patologizace lidské sexuality ale obvykle začíná již v rodině. Záleží, jak byli rodiče vychováni a jak moc zastávají konzervativní postoje. Oni pak vynášejí soudy nad tím, co je a není normální. Kupříkladu nahota, masturbace, orální sex, sex před svatbou apod. Jenže stejně nebezpečné soudy založené na morálce a nikoli medicíně můžou vynášet i někteří zdravotníci, kteří jsou ovlivněni právě výchovou a společností, ačkoli vědecké poznatky hovoří o něčem jiném.

Kupříkladu v některých zemích světa i lékaři zrazují před masturbací, orálním sexem či homosexuálním sexem, i když z hlediska fyzického a mentálního zdraví jsou to aktivity pro člověka zcela neškodné a naopak prospěšné.

„Důležité je, když má člověk pocit, že trpí obsedantním sexuálním chováním, aby vyhledal skutečného odborníka, před nímž se nemusí obávat hovořit o širokém spektru svého sexuálního chování. Měl by zvážit vyhledání odborníka v oboru sexuologie. Pacienti, kteří vyhledají zdravotníka, který není vzdělán v nejnovějších poznatcích o lidské sexualitě, můžou skončit s pocity studu a zahanbení a může jim to víc ublížit než prospět,“ tvrdí sexuologové Jon E. Grant, Brian L. Odlaug a Samuel R. Chamberlain ve svém článku pro Psychology Today.

Někteří lidé se sami kvůli konzervativnímu myšlení vyhodnotí jako jedinci s poruchou. Kupříkladu muž, který masturbuje jen párkrát za měsíc, má pocit, že je nemocný jen proto, že věří, že je masturbace škodlivá obecně. Přitom by neškodilo ani to, masturboval-li by denně. Problém nastává, když potřebu masturbovat neovládne a když kvůli ní odkládá své každodenní záležitosti či jí obtěžuje své okolí.

„Máme za sebou dlouholetou tradici patologizování chování, které neodpovídá normě v rámci společnosti. Například masturbace, orální sex, homosexuální chování, sledování pornografie nebo mimomanželský sex, které mohou být vnímány jako obsedantní chování, protože někdo takové chování neschvaluje. Ale nemáme žádné vědecké důkazy o tom, že toto chování je škodlivé, úchylné či obsedantní. Když se lidé obávají o své chování, nejčastěji se jedná pouze o konflikt jejich morálky, nikoli o skutečnou chorobu,“ píší autoři.

KOMERČNÍ SDĚLENÍ

Související